Kluci U11 ukázali dvě tváře – negativní i pozitivní

O víkendu pokračoval Krajský přebor U11, kde již po vítězstvích našeho týmu před dvěma týdny v Domažlicích, i přesto, že do konce soutěže zbývalo ještě 6 utkání, mohl náš tým slavit přebornický titul.  Dost možná tento fakt ovlivnil názor samotných hráčů na úroveň jejich basketbalových dovedností, dost možná i mnozí rodiče podlehli přesvědčení, že už prostě „není co řešit“. Jinak si totiž nelze vysvětlit, že trenéru Svojanovskému chyběl nejen nemocný Vojta Theimer, ale i zdraví hráči Franta Kinský (dal přednost hasičské soutěži) a Jan Šlof (na lyžích s rodiči). Proti stále se lepšícím dívkám z DBaK Plzeň proto museli jít do řeže skutečného zápasu i kluci, kterým stačí prsty jedné ruky, aby spočítali, kolikrát se doposud vůbec v kategorii U11 dostali na hřiště.

Trenér: „Pokud jsou v herní pětici 4 hráči, kteří už mají něco odehráno a jeden skoro začátečník, tak jeho nezkušenost není tak vidět neboť mu ostatní pomohou. Když ale jsou v pětici hned dva takoví hráči a stojíte proti odhodlanému soupeři, jako byla v prvním zápase plzeňská děvčata, je to znát. A pokud ještě k tomu většina hráčů ještě i na hřišti podřimuje, nelze se divit tomu, jak se zejména naše první pětice prezentovala“.

Novopečení šampióni Plzeňského kraje v dostali výprask

Snad jen proto, že se dívky z DBaK zbytečně bály zívajících a ještě rozcuchaných hráčů v červených dresech, které neprobudila ani rozcvička, při které se předháněli v neproměňování dvojtaktů, ani probouzecí sprinty, kačáky či žabáky, nedopadla by první čtvrtina remízou 16:16, ale drtivým vítězstvím hostů. Když se ale plzeňské dračice osmělily, smetly v druhém poločase naši první pětku 24:7 !!!??? Na to by teď  měli, a nejen hráči první pětky nejvíc myslet až přijdou na trénink a nebude se jim chtít běhat natož pak s maximálním úsilím bránit.

Naštěstí druhá pětka, která odehrála druhou a třetí čtvrtinu, se přece jen i se dvěma méně zkušenými hráči více soustředila na základ naší hry = obranu a i když v útoku jí dělala často až za rámec pravidel o 3 obranných vteřinách obrana plzeňských dívek, prosadila se výsledky 20:5 a 30:6 a prakticky tím rozhodla o konečném vítězství po nejhorším výkonu, jaký jsme v této sezóně předvedli.

Trenér: „Raději bez komentáře“.

BK KLATOVY U11 -  DBaK PLZEŇ U11  73: 51 (16:16, 20:5, 30:6, 7:24)

Zázračné vstaní z popela

Po půlhodinové přestávce se proti sobě postavili oba soupeři znovu. Bylo již 10,15 hod, hráči měli za sebou promluvu trenéra po prvním utkání a možná i promluvu od rodičů, z nichž někteří  vidí věci jaké jsou a nenosí růžové brýle. Každopádně i ti nejtvrdší spáči se již zbavili ospalek, zrychlili svůj pohyb ze stupně 1 (ranní nedělní procházka s líným psem, kdy je na každém pohybu znát, jak tím hráč trpí) na stupeň 3 (= klasický běh známý z hodin TV, tedy ani ploužení, ale ani sprint), někteří i na stupeň 4 (sprint výhradně s míčem, 2krát za minutu). Horší to bylo s návratem do obrany. Ale hráčky DBaK asi vydaly hodně z rezervoáru svých sil v prvním utkání a tak se již jejich lehkonohé úniky pod náš koš poněkud zpomalily.

Kdo viděl první utkání jen těžko chápal, že proti sobě stojí stejní hráči a hráčky. První pětka vyhrála svoji čtvrtinu 27:8 a druhá tu svoji 30:7. A když i ve druhé půli pokračovali kluci ve zlepšeném výkonu, narodila se dokonce již desátá „stovková výhra“ v sezóně z 20 odehraných utkání.

BK KLATOVY U11 -  DBaK PLZEŇ U11  114 : 28 (27:8, 30:7, 24:8, 33:5)

Trenér: „U této nejnižší věkové kategorie je každá absence znát. O výsledcích často rozhodují vyspělejší jedinci, kteří jsou výkonnostně dál, než jejich vrstevníci. Navíc myslím, že každé utkání by mělo být něčím, na co se kluci těší již od závěrečného klaksonu toho utkání posledního. Aspoň v dobách, kdy jsem byl já v tomto věku a hrál jsem fotbal, tak tomu tak  bylo. A pokud to takto ctí jak hráči, tak i  jejich rodiče, vytváří to pevné pouto „jednoho kompaktního týmu“. A právě jen takové týmy mají šanci uspět. Nejenom v krajském měřítku, ale i celostátním. A úspěch v podobě vítězství je to, po čem kluci touží. Nenajdete jediného, kterému by nevadily porážky. Proto mi není jedno, když některý chybí, když si další na hřišti vymýšlejí věci, které nemají s tím, čemu se věnujeme na tréninku nic společného. Jak často říkám, nemůžeme se na tréninku učit, že 1+1=2 a pak přijít na hřiště do zápasu a chovat se jako by součet byl 4. To je náš úkol do konce dubna, kdy bychom rádi uspěli na NF U11 v Ostravě, tedy za předpokladu, že tam z kvalifikace postoupíme.“